Na ten zvuk jsem se nesmírně těšila. Na krátké, ale důrazné zaklapnutí vchodových dveří. Tak a teď jsem doma sama. Bez dětí i bez manžela. Miluji to ticho, které se rozlije celým domem. Ticho, které naladí můj mozek na frekvenci, v níž odněkud shůry zachytávám tvůrčí inspiraci. Mám však z toho radostného pocitu tak trochu i výčitky. Co by na to řekla žena,...
Stojím ve frontě u pokladny hobby marketu a držím v ruce petrklíč. Vůbec se to nehýbe. 3 muži za mnou a 2 přede mnou už začínají být dosti nervózní. Přešlapují netrpělivě na místě. Každý z nich drží v ruce nějakou trubku nebo těsnění a očividně všichni spěchají na stavbu, kde jsou jistě ve skluzu. Po čtvrt hodině čekání se konečně dostávám na řadu. Pokládám petrklíč na pult...
Tak už asi stárnu, pomyslela jsem si v duchu, když mi do e-mailu již potřetí v týdnu přistála zpráva se zvláštním znakem na konci. Graficky to vypadalo asi nějak takhle: “Milá Petro, posílám ti v příloze to, co jsem ti slíbila <3.” No to mě podrž! Jaké méně než tři? Jako že těch příloh mi někdo posílá přesně o 3 méně?...
Už zase jsem se tam přistihla. Kde? V papírnictví. Nasávám vůni kartonů a kochám se nádhernými designovými papíry. Když v tom se postarší pán s károvaným kloboukem rozhodným hlasem táže obsluhy: „Ještě bych potřeboval hrotítko. Měla byste pro mě nějaké, mladá paní?“ To slovo proletělo celým obchodem a vrátilo se jako bumerang k překvapené ženě za pultem. Tmavovlasý muž stojící ve frontě se...
Píše se rok 2005. Je pět hodin odpoledne a můj přítel se vrací do našeho pronajatého bytu na Ládví. Nemůžu si nevšimnout, že je neobvykle nervózní. Přebíhá z ložnice do obýváku a zpátky. Něco přitom přenáší, ale není vidět co. Pozoruji tiše jeho počínání. O hodinu později sedíme na pohovce. Už si nepamatuji, jestli se díváme na televizi, nebo posloucháme rádio. Tyhle okamžiky...