Co na to říká Váš muž, že tvoříte po nocích?

Stojím hrdě v malé galerii a jsem pyšná na poklady, které visí na zdi za mými zády. Velkoplošné, ručně vyšívané ubrusy. Ještě netuším, že ta palčivá otázka už stojí za dveřmi. Na sobě má noblesní kabát a přes sklo výlohy zvědavě nakukuje dovnitř.

Ta otázka, o které je tu řeč, má podobu starší ženy, z jejíchž vrásek se dá tušit mnoho překážek a klopýtnutí na cestě nesnadným životem. Usmívám se na ni až do chvíle, kdy se ke mně natočí a tak, aby to ostatní neslyšeli, z koutků jejích rtů vyklouzne: „Tvoříte moc krásně, paní Farkašová, ty Vaše vyšívané ubrusy jsou hotové skvosty. Ale co na to říká Váš muž, že tvoříte po nocích?“

Zaskočila mě. Slyším se, jak blekotám. Odpovídám něco ve smyslu, že můj muž už je na to zvyklý. Ale popravdě? Nevím, co říct. Jsem sama doma s malým dítětem a tvoření je pro mě seberealizace, díky které se cítím nebýt jen matkou, ale i člověkem. Díky které mi život dává ještě smysl.

Jenže to má háček. Tvořím po nocích nebo o víkendech. Ta moudrá žena to správně zaslechla v mém proslovu na úvod vernisáže. Nechce se mi teď tady před ní poodhalit, jak vlastně žiji. Přes den není moc času, starám se o malého syna. Muž jezdí za prací daleko a vrací se pozdě večer domů. Později chodím i já do práce, vyzvedávám syna a vozím ho na kroužky, starám se o domácnost. Kdy jindy než po večerech ukojit moji touhu realizovat své nápady, které se mi v hlavě rodí jako na běžícím páse?

Otázka té moudré ženy tehdy zůstala uvnitř mě samé vězet s červeným praporkem jako nezodpovězená. Nevšímala jsem si jí. Jen zdálky jsem někdy zaslechla její vtíravý úlisný hlásek. Ale proč bych ji měla poslouchat? Nedělám snad pro naši rodinu už dost? Proč si večer a v noci neukrást malou chvilku a tvořit? Dobít se jako si dobíjíme kredit v mobilu?

Dobít se? A co ty večery, kdy jsem usnula vyčerpáním na gauči už v osm hodin večer? Skutečně mě to ještě dobíjí? Jak dlouho takhle mohu vydržet? Zase slyším ten úlisný hlásek. Ta otázka visící v časoprostoru se nedá jen tak odbýt.

O pár let později mi to došlo. Co na tom, že se mohu pochlubit náročně vyšívanými skvosty, když mám pocit, že jsem pár posledních let „nežila“? Nesmála se, netetelila se blahem v mihotavých chvilkách štěstí? Honila se v práci za balíkem peněz, abych dokázala, že jsem stejně důležitá jako můj muž, a věčně vyčerpaná jsem se vracela domů? Že jsem žila život, který jsem si myslela, že se ode mne očekává? Že jsem ztratila sama sebe a svoji sebe-hodnotu si dokazovala tvořením po nocích? A hlavně – že se mi začal rozpadat vztah s tím, koho jsem měla tak ráda?

Měla jsem žít a přitom tvořit. A ne tvořit, abych mohla žít …

A proto prosím přijměte pár mých postřehů, jak na to, abychom tvořením bavili sebe i své okolí, a přitom dlouhodobě nešidili své vztahy a vůbec to, na čem nám záleží.

  1. Soustředím se na menší projekty, které přinášejí hodně muziky za krátký čas.

 

Jako matka roční dcerky a sedmiletého syna, manželka, kamarádka a nemluvě o těch dalších x rolích, které ještě žiji, opravdu nemám času nazbyt. Proto se zaměřuji na menší a časově nenáročná dílka, která přesto vyvolávají obrovský aplaus u ostatních.

Nepřestává mě fascinovat, jak například taková kulatá dárková krabička z papíru (třeba jen s pytlíkem voňavého čaje uvnitř) může ostatní lidi tak nadchnout. Pokaždé, když ji někomu s dárkem věnuji, slyším: „Jé, kdes to sehnala?“ nebo „Ta je nádherná, jak ty to děláš?“ Vyhřívám se na piedestalu obdivu, a přitom mi její výroba nezabrala více než čtvrt hodinku.

Mé srdce tvůrce je nasyceno a zbývá čas i na to užívat si života s blízkými!

 

  1. Nemumifikuji, ale tvořím, co mě spojuje s jinými.

 

Doby, kdy jsem si tvořila nádherné ubrusy „do šuplíku“, jsou ty tam. Stejně by ležely jako mumie někde na horní poličce šatníku. Vždyť na náš jídelní stůl se vejde ubrus jen jeden:) Když už se teď pustím do tvoření, vzniknou spíše dárky pro mé milované, blízké nebo přátele.

To mě přivedlo i k myšlence, podělit se o mé nápady s ostatními lidmi. A tak se najednou krásně spojil život osobní se životem tvůrčím a ani jeden z nich se necítí ublíženě.

Stručně, podtrženo a tučně: tvořím teď spíše to, co mě spojuje s jinými lidmi.

 

  1. Vyrábím za pochodu.

 

Co na tom, že mám doma děti? Jen ať vidí, co mě baví. Jen ať tvoří se mnou. Je to na nich. Neodkládám to už na večer, až bude klid … A že teď na větší dílka nemám čas? Nevadí. Kdo ví? Až děti vyletí z hnízda, přijde ten správný okamžik i na něco časově náročnějšího.

Přijímám život takový, jaký je, a tvoření přizpůsobuji svému životnímu rytmu.

Tu hračku za mnou nešila moje mamka:)

 

  1. Když nestíhám, tvoří pro mě ostatní.

 

Nestydím se koupit výtvor někoho jiného, i když jsem sama tvořivá. Znáte někdy ty výčitky okolí? „Ty jsi taková šikovná, a klidně si koupíš takovou věc od někoho jiného? To bys přece hravě zvládla sama!“

Ano, zvládla. Ale teď to zrovna nestíhám, tak proč neocenit jiné, a udělat tak místo vlastnímu životu? Raději zajít s mužem večer do kina nebo si o víkendu zahrát bowling.

 

  1. Tvoření nerovná se štěstí.

 

Tvoření není všehospása. Už dávno v něm nehledám smysl života. Je to jen součást života, která mě šíleně baví. A ještě více mě baví šířit ho mezi ostatní. V tom nacházím své životní poslání.  A tak se práce prolíná do osobního života a osobní život zase do toho pracovního.

Kdo ví, co přijde? Zítra už může být všechno jinak. Tohle uvědomění mi přineslo do života mnohé. Hlavně poznání, že nic není věčné a i přesto člověk může otevřít své srdce a žít naplno. Všechno jednou zemře. Nemá cenu se strachovat o to, kdy nebo co skončí.  Jediné, co můžeme, je užít si život právě teď. A pro mě to znamená žít s rodinou, při tom tvořit a bavit tím i ostatní.

Inspirujte se a stvořte se mnou něco výjimečného. I Vás naučím, jak na to! A zbude přitom ještě spousta času na Vaše rodiny a přátele.

Petra Farkašová
Petra je vášnivou tvůrkyní a milovnicí všeho pěkného. Oslavuje originalitu a vyznává styl v jednoduchosti je krása. Inspiruje a učí ostatní, jak i oni mohou stvořit něco výjimečného, za co sklidí obdiv okolí. Její příběh si přečtěte zde >>>
Komentáře
  1. Alena napsal:

    Péťo, je to krásně napsané. Mám úplně stejný pocit. Prostě vše musí být vyvážené a ve správný čas. Ale někdy je moc těžké tu rovnováhu najít…..moc těžké uspokojit sebe i ty, na kterých nám záleží a které máme rádi….. Alena

    • Petra Farkašová napsal:

      Álo, díky! My už jsme si odpověděly sms-kou, tak více nepíši, ale jsem ráda, že to vidíš stejně! Pa, Petra

  2. Eva Žůrková napsal:

    Peti, napsala jsi to, co mnohá z nás velmi intenzivně cítí nebo cítila. Je nádhera zažívat ty chvíle klidu a radosti a moct se plně věnovat bez vyrušování kýmkoliv své oblíbené činnosti…jenže ty rána,… ten pocit úplně ztracenéhoo dne, bez jiskry života a radosti s jedinou touhou – jít si alespoň na chvilinku lehnout…Znám to a obracím…je nádherné slyšet ráno zpívat ptáky, pustit se s chutí do činnosti ve dne a radovat se z každé drobnosti, které najednou jsem schopná vnímat všemi smysly a dělat s neuvěřitelnou rychostí. Je v tom úplně jiný náboj! A najednou zjišťuju, že se mi objevuje čas na tvoření i ve dne a že najednou ani nemám špatný pocit, když si k čemukoliv sednu, s radostí to udělám a vůbec mi nevadí, že je manžel doma. A to si spolu stihnem i v průběhu dne sednout a v klidu si i popovídat. Díky za moudrý článek a současně za sdílení…alespoň každá z nás víme, že stejnou věc neřešíme samy…

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.